Novinky z metalové alternativy

CATHEDRAL – The Guessing Game
Psychedelic progressive stoner metal

S britskou kapelou CATHEDRAL jsem ztratil kontakt někdy kolem alba „Supernatural Birth Machine“ z roku 1996. O několik let později jsem si poslech jejich novější desky, ale ty mne nijak zvlášť neuchvátily, spíše naopak. Překrásná obálka nového „dvojalba“ (84 min.) mě však tak zaujala a namlsala, že jsem si jejich hru na „Hádej kdo?“ prostě musel zahrát. Po krátkém intru se na vás vyvalí majestátní riffy, netradičně pějící vokalista Lee Dorrian a to vše je podpořeno naopak tradičně skvělou hrou bicích a důraznou dunivou basovkou. Hned v první regulérní skladbě však přichází první překvapení - mezihra s nástrojem znějícím podobně jako xylofon (v info o albu se mimojiné objevuje mellotron, flétna, klávesy nebo automatická harfa) a rapující Dorrian. Ten nebyl nikdy kdovíjaký zpěvák, ale tady kupodivu není vůbec ke škodě věci ani jeho častější zapojení spíše mluveného než zpívaného projevu. Na první poslech trochu úlet, po vstřebání nečekaný svěží vánek tvůrčí invence. Nové dílo CATHEDRAL po letech opět stojí za poslech a to nutně velmi soustředěný. „The Guessing Game“ je prošpikováno hutnými stonermetalovými dirty a devastujícími riffy, spoustou překvapivých momentů a mnoha psychedelickými prvky jako jsou šedesátkově znějící klávesy nebo zpěv jakoby sjetého a netečného vokalisty. Nejvíc mě zaujal ten střet čtyřicet let starých psychedelic-rockových postupů s dobově znějícími klávesami kontra nekompromisní stoner/doom-metalový buldozer v riffech kytar. Těch hypnotických prvků je tu tolik, že se to ani všechno nedá vypsat. Na tohle si myslím moc kapel netroufne. Více než 20 let existence a nejprogresivnější album v celé diskografii. Docela by mne zajímalo, jak na tuhle genialitu pánové přišli, co že to museli vykouřit, vypít nebo pozřít aby byli něčeho tak nadpozemského schopni. Bravo! A ta obálka – neuvěřitelné! Vřele doporučuji posluchat při procházce kolem rozkvetlých zahrad, zelenajících se luk a klokotající bystřiny ve sluncem zalité jarní krajině.

Abbath 9 / 10

THE OCEAN – Heliocentric
Experimental metal

To berlínský alternativní spolek THE OCEAN je docela jiná káva. Nikoliv co se týče bodování a kvality produkující hudby, ale stylově jsme zcela jinde. Předchozí album „Precambrian“ bylo vrcholem experimentátorství. Zdálo se mi příliš komplikované. Jakoby tak velký počet progresivně smýšlejících členů v kapele vedl k vyprodukování příliš značného množství různorodých myšlenek a celé dílo pak bylo až příliš překombinované. Z těchto důvodů jsem od novinky ani příliš neočekával. Od posledního alba však došlo v kapele doslova k zemětřesení a zůstal v ní vpodstatě jen kytarista Robin Staps. Jedná se tak o zcela novou skupinu. A kupodivu – vše se nakonec zdá mnohem kompaktnější. Námět desky je myslím docela jasný – Koperníkův a Galileův názor, že Slunce je nehybným středem vesmíru a Země a ostatní planety obíhají kolem něj. Epičnost celého díla se tedy přímo nabízí. Jádrem stále zůstává post-metalový fundament. Nový vokalista však často brousí spíše v melodických vodách, pohrává si s mnoha barvami svého hlasu a k typickému post-metalovému schizo vokálu dochází jen velmi zřídka. Většině hracího času dominuje čistý a hypnotický vokál pohybující se v nesčetných polohách. Dalším výrazným prvkem alba je piano (hlavně v pomalejších skladbách), dále klasické strunné nástroje jako viola, housle, kontrabas nebo cello. Zaslechnout můžete i trombon, trumpetu nebo saxofon. To vše v podání mnoha hostujících muzikantů. Úplný název kapely - THE OCEAN COLLECTIVE - se tak zdá býti zcela na místě. Kromě několika tvrdších skladeb jsou zde takřka balady „Ptolemy Was Wrong“ nebo „Epiphany“, které však patří k vrcholu celého konceptu. Na typicky post-metalové skladby á la NEUROSIS dochází hlavně v závěrečných dvou věcech. Po CATHEDRAL další neslýchané a osvěžující dílo. Časem dám možná plný počet, takováto díla zrají jako víno. Nádherný a velmi nečekaný hudební zážitek. Děkuji!

Abbath 9 + / 10