WITH FULL FORCE XVI., REPORT: DEN PRVNÍ

Cesta z Moravy proběhla bez komplikací, rychle se napapat, postavil přístřešky a jdeme na věc.

FACEBREAKER – švédská pětice dostala celkem překvapivě prostor na tomto festivalu, přestože patří mezi méně známá severská death metalová uskupení. Po velmi slušném loňském albu Dead, Rotten and Hungry se mohli FACEBREAKER předvést na jednom z největších evropských festivalů. A nevedli si špatně. Knuppelnacht by jim ale slušel více.

GOD FORBID – americká pětice včele s charismatickým odredovaným černým pěvcem rozpoutala první nefalšovaný metalcoreový nářez. Pánové disponovali velmi dobrým zvukem, zejména kytary řezaly posluchačům hlavy. Kapela představila hlavně svoje letošní novinkové album Earthblood a také nového kytaristu, který se ke GOD FORBID přidal před pár týdny.

STATIC X – Wayne Static a jeho kumpáni si přijeli na WFF napravit reputaci, poněvadž před dvěma lety na festival nedorazili. Na pódiu chyběli veškeré zesilovače a bedny, čtveřice postavila pouze bicí a mikrofony se stojany, zbytek byl skrytý v zákulisí a přesně v 16:15 spustili Statikovci svůj nedlouhý set. První song Lunatic pocházel z novinkového alba Cult of Static a poté následovaly hitovky typu Destroyer, Black and White, Destroy All, Cold a Push It. Velká Škoda, že STATIKům nebyl dán lepší hrací čas a větší prostor. 35 minut je prostě málo na kapelu tohoto formátu. Za zmínku stojí, že na pódiu Waynovi a spol. odborně asistovala jeho žena, bývalá porno hvězda Terra, náležitě sexy oděná.

DEVILDRIVER – opět americká banda a po roce zase na WFF. Jestli se nepletu, tak za poslední čtyři roky jsou tu hoši potřetí. Dez a jeho čtyři pomocníci vybrali samé moje oblíbené pecky Clouds Over California, Hold Back A Day, plus novinkový song Pray For Villains, ale zradil je totálně zvuk. Prostě to nehrálo, tak jak na deskách a proto po asi 20 minutách odcházím se občerstvit do stanu a nabrat síly.

LEGION OF THE DAMNED – nevím, jestli je tato smečka tak populární, ale pod hlavní scénou se sešla pěkná návštěva, kterou mohli předešlé bandy, ale i některé následující, jen tiše závidět. Holanďany mám celkem rád, ale ani ne po třiceti minutách mě začali nudit. Je to až příliš monotónní thrash-deathový nátěr. Půlhodinka je v jejich případě ideální a dost.

MASTODON – po pár letech jsou opět na WFF, ale tentokrát jim set nevyšel. Minule to byla bomba. Na kontě měli Brent a spol. jen disky Remission a Leviatan a to je jiná káva než novinka Crack The Skye, o kterou se letošní vystoupení opíralo. Deska se sice výborně poslouchá, ale na živo je to jak na PINK FLOYD. Staré fláky Wolf is Loose, Iron Tusk, Blood and Tunder či March of the Fire Ants vystoupení nezachránily. Doporučuji kapele hrát nové album komplet celé, pak to má smysl. Nové skladby jsou totiž naprosto někde jinde a pro rozdováděné německé festivalové publikum se prostě nehodily. Rovněž zvukař se nadvakrát nevytáhl, takže kapela zůstala za velkým očekáváním.Na jejich obhajobu pouze tolik, že nový matroš je kurevsky těžkej na zahrátí, což nic nemění na tom, že jsem je už viděl v lepším rozpoložení a v mnohem lepší formě. [Pozn. Osi]

CARCASS – v podstatě se jednalo o totožné, ale trochu kratší vystoupení, než jaké kvartet spáchal na loňském Brutal Assaultu. Set se skládal převážně ze skladeb z období Heartwork (1993), či-li o nějakém grindcore nemohla být ani řeč. Pokud máte rádi ARCH ENEMY, tak CARCASS jsou tu pro vás. Výborný zvuk okořenil kvalitní vystoupení, zejména pak za povšimnutí stála kytarová práce obou sekerníků – Michaela Amotta a Billa Steera. Vynikající riffy, vynikající sóla [pozn. Osi]. Na závěr před lidi opět napochodoval bývalý bubeník Ken Owen, jenž na tom zdravotně není nejlépe a je velmi sympatické, že na něho jeho kamarádi nezapomněli a berou ho všude s sebou, poněvadž Ken k této legendě neodmyslitelně patří.

DIMMU BORGIR – co napsat o této přeceňované norské velkokapele. Divadélko pro lidi. Takoví blacmetaloví KISS. Ale s podstatně méně záživnými skladbami, než jakými disponují Simmons a Stanley.

SOUFLY – už snad ani nespočítám, kolikrát jsem tuto poctivou americko-brazilskou sebranku viděl. Set naprosto shodný s jarním zlínským vystoupením na Metalmanii. Na WFF jsou jako doma a publikum Cavalerovi zobalo z ruky.

No a to byl konec pátečního programu na hlavním pódiu. Ve stanu, kde probíhal tradiční Hard Bowl, jsem toho bohužel moc nestihl. Vyslechl jsem pár kousků od belgických slow core metalistů NASTY, dále pak 20 minutek od technických deathcoristů z USA, kteří si říkají THE RED CHORD. Nová deska této zajímavé sebranky vyjde v říjnu a je jen škoda, že doposud nesehnali druhého kytarového maestra. Jejich set utekl velmi rychle a skvěle se poslouchal. Výborný koncert.[Pozn. Osi]

Následující KNÜPPELNACHT začala přesně o půlnoci a vystřídalo se na ní celkem 6 kapelek:

PESTILENCE – jsou zpět na scéně s novým materiálem i sestavou. Bez Martina Van Drunena, bohužel. Chcete-li sestavu ve stylu alba Testimony of the Ancients, či-li s Patrickem Mammelim za mikrofonem, máte ji mít. Staré songy pánové hodně předělali a leckteré bych ani nepoznal. Hrálo se i z nové placky Resurrection Macabre, která vyšla na jaře. S velkou radostí jsem pozoroval technickou hru bubeníka DARKANE Petera Wildoera a basáka Tony Choye, jenž si se svými tlustými dráty neskutečně pohrával. Následující GOD SEED vynechávám, poněvadž ex GORGOROTH partička není šálkem mého čaje a je potřeba se také rovněž posilnit. Do obrovitého stanu jsem se vrátil až před druhou hodinou ranní, poněvadž na to vlítli resuscitovaní ASPHYX v čele s Martinem van Drunenem a zabrnkali velice slušný set, jehož páteří bylo výborné nové album Death….The Brutal Way. Z původní sestavy je v kapele jen Bob Bagchus, dalšími členy jsou Martinův spoluhráč z HAIL OF BULLETS kytarák Paul Baayens a osvědčený basman Hannes Gubbels. O půl třetí ráno už toho mám plné kecky a jdu do hajan. Black metal od HELHEIM mě nebere, ale VADER, v nové line up mě trošku mrzí, ale jistě na ně někde brzy natrefím. Závěrečný thrash-blackový EISREGEN bych asi vypustil i kdyby hráli o 3-4 hodiny dříve.

Foto: OSI