XVII. WITH FULL FORCE - den první

Letošní ročník oblíbeného hudebního festivalu měl oproti předešlým dílům poněkud slabší obsazení, přesto se ale na letiště u Roitzschjory sešla velice slušná fanouškovská návštěva. Když k tomu přičteme vítězné tažení německé fotbalové reprezentace, jenž většinou návštěvnost podobných akcí spíš oslabuje, byl 17.ročník úspěšný. Jdeme na to, poněvadž s popisováním cesty apod. vás nehodlám zdržovat.

Vše se rozběhlo ve 14.30, kdy na hlavní pódium vtrhli Američané THE FACELESS, se svých techno death metalem. Popravdě řečeno mě ale nijak neoslnili. Na obrovském jevišti se prostě tak nějak ztráceli. A to se týká i hudby. Následující BLOODWORK rovněž nepřinesli potřebné oživení. Jedná se o moderní formu kombinace thrashe a melodického death metalu, tak jako hrají IN FLAMES a jim podobní. Kapela do počtu, za pár let o nich neuslyšíme. Naštěstí. První větší vzrušení přišlo až s nástupem amerických plnokrevníků JOB FOR A COWBOY. Pětice sešlápla pedál plynu pěkně k podlaze a naprali do nás brutální chaos metal jedna báseň. Zvuk slušný, takže 40 minut uteklo jako voda. Po Kovbojích přišla na řadu moje srdcovka – CROWBAR z daleké Luisianny, samozřejmě včele s principálem Kirkem Windsteinem, jehož umění můžete sledovat i v projektech DOWN a KINGDOM OF SORROW. Americká čtyřka v podstatě předvedla totožný set jako na jaře u nás, kdy po hudebních štacích doprovázela věhlasnou SEPULTURU. Tzn.,že zazněly stěžejní hity dvacetileté kariéry CROWBAR: High Rate Extinction, The Lasting Dose, Planet Collide, Self Inflicted, All I Had I Gave, I Am Forever….. no a mohlo se jít na párek. Necelých čtyřicet minut bylo pro mě sakra málo. Zvuk i nasazení bez závad a tak se snad konečně někdy v budoucnu dočkáme nového alba a na živo bych nepohrdl skladbami z doposud posledního alba Lifesblood For The Downtrodden, tedy kromě otvíráku New Dawn, jenž CROWBAR hrávají. Po těžkotonážnících jsem tu ale měli první změnu v programu. THROWDOWN dali s předstihem vědět, že se jim do Evropy nechce a tak pořadatele postavili před nelehký úkol, koho za ně. Volba padla na STUCK MOJO, což byla do nedávna moje velmi oblíbená banda. Poslední řadové cd je katastrofa, ale naštěstí pánové vybírali skladby, které dělají kapele čest – Rising, Metal is Dead, Twisted, Open Season, Not Promised Tomorrow atd. Kytarista a doprovodný vokalista Rich Ward si koncert před velkým publikem opravdu užíval, až se mi zdálo, že to přeháněl s různými děkovačkami a skotačením. Snad to bylo upřímné. Dvoumetrový černý zpěvák Lord Nelson se na pódiu vyjímal opravdu úchvatně a rapoval o stošest. Každopádně měli STUCK MOJO z Atlanty dobrý sound, ale rozhodně bych to dal víc nahlas. V 19.05 přišel na pódium jeden z taháků festivalu, FEAR FACTORY. Obnovená kapela včele s Burtonem C. Bellem a navrátilcem Dinem Cazaresem se doplnila o legendárního bicmana Gena Hoglanda /DARK ANGEL. STRAPPING YOUNG LAD…/ a basovku opět dřímal v rukou osvědčený Byron Stroud. Do početného davu pánové naprali průřez svojí tvorbou, přičemž prim hráli songy Mechanize, Replica, Edgecrusher či Shock. Pohodové vystoupení, které uteklo jako voda. Burton jako vždy občas vokálně nestíhal, ale vždy to nějak šikovně ustál. Radost bylo sledovat Hoglanovu práci s bicími. Naprosto precizní a ukázková oldschool hra. Následující CALIBAN jsem v klidu vynechal, poněvadž bylo třeba se nasytit a nabrat síly na další zápřah. Krátce po 21. hodině na main stage vlítli téměř domácí SICK OF IT ALL, aby přestavili svým nejbližším svoji novou tvorbu, album Based on a True Story. Koller Brothers aspol. zahráli svůj newyorkcity styl jako už asi pětkrát předtím. S razancí, s circle pity a dalšími nezbytnými poznávacími znaky hardcorvého show. Závěr dne na hlavní stage obstarali další Amíci, KILLSWITCH ENGAGE, jejichž ohromnou popularitu nějak nechápu. Ale prosím, pokud se někomu líbí energický metalcore s melodickými refrény ala Kája Gott, tak proč ne. Mě už to ale nějak přešlo. Před pár lety mi to bylo sympatické, ale v roce 2010 už ne. Na druhé pódium ve stanu, jsem se letos nějak nedostal. Na skok jsem jen houpnul na THE EXPLOITED, kteří se bohužel křížili se SICK OF IT ALL a musím konstatovat, že legendární Britové dávali svým fans svoje nesmrtelné pecky Beat The Bastard či Sex and Violence naprosto s přehledem. Vokálmajster Wattie měl nádherné červené číro jako za starých časů. Prostě legenda, která už jiná nebude. Punk is not dead. O půlnoci skončili KILLSWITCH ENGAGE, ale death metalová kohorta lačná po pořádném nátěru, už byla připravena nějakých pár desítek minut ve stanu, protože přesně v tu samu dobu to rozbalili milovníci starého Egypta – NILE, první kapela Knuppelnachtu, což je přehlídka death-blackových odnoží metalu. Pánové Sanders, Toller-Wade, Kollias a Lollis jsou v životní formě a byla radost sledovat, jak jim lítají prsty po hmatnících a kouzlí jednu smrtonosnější melodii za druhou a do toho všeho ještě stačí pouštět nelidské vokály. To vše vytvořilo ve stanu naprostou apokalypsu. Úvodní song Kafir rozpoutal dílo zkázy, které skončilo po čtyřiceti minutách nesmrtelnou hymnou Black Seeds of Vengeance. Došlo i na moji milovanou funusovku Sarcophagus, ale na druhou stranu mi chyběly třeba pecky Lashed To The Slave Stick nebo Those Whom The Gods Detest. Víc času prostě nebylo. Následující UNLEASHED působili po našlapaných NILE jako žáčci z první třídy. Jejich tříakordový death metal mám sice rád, ale něco tomu dneska chybělo. Každopádně ale Švédové vyloženě nezklamali a projeli svoji dvacetiletou kariérou od A do Z, přičemž největší prostor dostalo poslední album As Yggdrasil Trembles. Před druhou hodinou ranní nastoupili blackmetaloví DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT, ale to už jsem mířil do svého stanu, pořádně se vyspat po náročném dni. Takže jsem dal vale MARDUK, jenž mě stejně neberou a viděl jsem je několikrát. Za to LAY DOWN ROTTEN mě naopak mrzí, protože to není vůbec špatná death metalová sebranka, ale to už jsem byl definitivně tuhej. No a KEEP OF KALLESIN bych nedal už vůbec, vystoupení v půl páté ráno, tak to je masakr.